Tak to si pamatuji přesně. Bylo mi v té době asi šest nebo sedm let, byla jsem u babičky a dědy na prázdninách a chtěla babičce pomáhat s pečením. Babička mi dala ruční mixér MORA s tím, že mám vyšlehat krém. Ona že zatím zajde přiložit a hned se vrátí. Držela jsem mixér poprvé, mamince jsem nikdy jako mladší ze dvou holek nepomáhala. Zapnula jsem ho na tu nejvyšší rychlost a krém byl všude. Na mém obličeji, bílém tričku s jahodou, na lince, sporáku, na zdi i na zemi. V tu chvíli jsem zpanikařila, nevěděla jsem najednou, jak to vypnout, a jen ho držela ve vzduchu jako opařená. Když přišla babička, se smíchem ho vypnula a ochutnala prstem krém z mé tváře. Zeptala se, co jsem vyváděla, a mě nenapadlo nic jiného než: „Normálně jsem ho takhle dala a takhle zapnula, koukej!“ Ještě dlouhá léta, a i v dospělosti, mi to babička připomínala. 

Můj příběh bohužel nevoní po pečínce ani po koláčích. Odehrál se v sedmdesátkách. Na dovolené v Písku mi rodiče koupili krásné zelenkavé kalhoty. Nemohla jsem se dočkat, až jimi první den školy oslním spolužačky. Bohužel toho dne lilo jako z konve a máma dala jasný zákaz: do deště ne. Jenže kdo by to vydržel? Úspěch jsem měla velký, ale kalhoty zacákané bahnem až ke kolenům. Zkoušela jsem vyprat nohavice, ale kalhoty nasávaly vodu jak mech. Co s tím? Napadl mě spásný nápad – zapnula jsem troubu sporáku MORA, na mřížku dala mokré nohavice a zbytek nechala viset ven z trouby. Moc jsem si oddychla, ale jen do doby, kdy jsem ucítila ohýnek! Z trouby jsem už stačila vyndat jen šortky s ohořelými nohavicemi. :-( Běžela jsem s nimi před dům a hodila je do suchého záchodu, který tam stál pro dělníky ze stavby. Před rodiči jsem dělala, že se kalhoty ztratily, a pravdu přiznala až po mnoha letech. :-)

Můj spotřebič MORA jistě vyslechl ten nejkrásnější příběh ve vaně, kde jsem poprvé nádherně relaxovala, když jsme si koupili ohřívač MORA na 80 litrů. Nikdy nezapomenu na tu hebkost pěnové teplé lázně, kdy jsem si dopouštěla horkou vodu tak dlouho, až na nikoho nezbyla. Sice jsem za to dostala vynadáno, ale tu báječnou koupel si pamatuji dodnes – pokaždé, když se nořím do voňavé, napěněné lázně, tak se cítím být tou mladou holkou plnou plánů. Dovnitř sice vejdu jako babička a také jako babička vylezu, ale v lázni zavřu oči a omládnu nejméně o třicet let, a to je prostě nádherné. Ten příběh je krátký – stačí na něj jedno slovo „... ááach“.

Když jsme měli ještě děti malé, milovaly kuře na všechny způsoby, ale nejraději pečené s kůrčičkou. Tak jsem dělala v neděli kuře. Už bylo pěkně růžové, tak jsem ho ještě pěkně přelila, nechala dopéct a manžel volal děti ke stolu. Manžel nachystal na talíře bramborovou kaši a já šla vyndat kuře z trouby.  Trouba ale najednou nešla otevřít, protože se zašprajcovalo to táhlo u trouby. Děcka začaly brečet, manžel řvát ku…vat a já nevěděla, co dělat. Manžel říká dětem, sedněte si před troubu, jezte kaši a dívejte se na ty kuřátka. Chvilku jsme je pozlobili a pak manžel musel dvířka vypáčit, abychom se konečně najedli. I když naše děti mají už svoje děti, pořád na to vzpomínají, když se všichni sejdeme a každému tvrdí že jsme jim nechtěli dát najíst. Tak se vždycky pořádné nasmějeme. To byl náš nejhorší a nejveselejší zážitek s MOROU.

Mám takový menší úsměvný příběh přímo s plynovou varnou deskou MORA. V 90. letech šly do módy friťáky. Všichni jsme se těšili na extra mastné, ale hlavně domácí hranolky. Mamka s velkým elánem nový friťák přivezla, nalila do něj asi tunu oleje, postavila ho na plotnu a při čekání, až se rozehřeje olej, šla sebrat prádlo. Já ležela u televize a koukala (určitě) na Beverly Hills. Najednou jsem ucítila zápach páleného plastu. Zavolala jsem na mamku a běžely jsme do kuchyně. Na plotně se friťák doslova roztékal. Mamka totiž omylem nezapnula friťák, ale plotýnku, na kterou ho postavila. Takže bylo po friťáku a málem i po plotýnce. Že to byla značka MORA, vím proto, že jsme z desky pak na střídačku odrbávaly rozteklou barvu a plast, který stekl přes logo a natekl mezi černostříbrné knoflíky.

Je to příběh jako každý jiný. Pro většinu lidí se může zdát jako něco běžného, ale pro mě má mnohem větší význam. Také znáte ty dny, kdy víte, že jste prostě vstali špatnou nohou? Začalo to v kuchyni, kdy jsem si ráno k snídani dělala koktejl tyčovým mixérem MORA. Samozřejmě jsem se celá polila – vystříklo to na mě a já se musela převléct. V práci jsem narazila do skleněných dveří a pokračovalo to dál. No, připadala jsem si jak v béčkové komedii. Tak jsem večer přišla domů úplně znavená a už jsem na nic neměla zaboha náladu. Ale přítel trval na svém – že i tak přijde a něco mi uvaří. Přišel, byl moc milý a snažil se mi zlepšit náladu po tom celém dni. Ať si prý sednu, že mi udělá večeři. Chtěla jsem mu pomoct, tak jsem šla za ním, a jak dojdu ke sporáku, vyprskne na mě olej a lehce mě opaří. To už mě dožralo, a tak jsem prohlásila, že se na to vykašlu a půjdu spát. Přítel, když mě viděl, tak mi řekl, že pro mě má překvapení, že mi to chtěl říct až u večeře, ale jak mě vidí, řekne mi to rovnou. Tak tam na mě najednou v té kuchyni vybalil, že nám koupil dvě letenky do Thajska a že pojedeme v létě cestovat na měsíc po Asii. Cesta, kterou jsem si vždycky přála! Nemohla jsem být šťastnější. I když to může vypadat jako nejhorší den, vždycky tam je aspoň jedna dobrá věc. A já ji mám ve svém příteli, který mi udělal takovou radost v kuchyni.

Můj příběh se odehrál před 3,5 roky, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Udělala jsem si klasický test a radostí jsem skákala, když se objevily vytoužené dvě čárky. Test jsem položila na kuchyňskou linku vedle sporáku Mora, kde se vařila polévka pro manžela, který měl každou chvíli dorazit z práce na oběd. Já si sedla k počítači a hledala jsem nějakou úžasnou inspiraci, jak bych mu radostnou zprávu oznámila, nějaký text či něco zajímavého. Když mě z badání vyrušil zápach pálicího se papíru a plastu. No test na papírovém tácku byl asi blízko sporáku, než jsem došla ke sporáku, už to celkem solidně doutnalo a hořelo. Naštěstí se mi to podařilo uhasit, zrovna manžel vcházel do dveří, ptal se co jsem spálila za oběd :D. Začala jsem mu to vyprávět a ukázala mu kousek spáleného papíru a plastu, strašné se začal smát a zároveň měl radost, z toho škvrněte v bříšku :)

Vlastníme s manželem vestavnou troubu a varnou desku MORA. Řeknu vám, ta už zažila – poškrábaná, pomlácená, ale to není všechno. Asi třetím rokem vyrábím domácí svíčky z palmového vosku. Nejdříve je vždycky potřeba na plotně rozehřát vosk – musí se hlídat, jinak se při 150 °C začne nebezpečně zahřívat, doutnat a může pak začít hořet. Jednou jsem si tak dělala svíčky, rozehřívám vosk a v tom mi někdo napíše na počítač... Sednu si do obýváku a odepisuji (ano, úplně jsem zapomněla, co jsem předtím vůbec dělala). Asi po deseti minutách říká manžel: „Ty… tady něco smrdí!“ A já: „Hmmm… “ Za chvilku se situace opakuje: „Tady se něco pálí, tady něco safra hoříííííííííííí!“ A už manžel letěl a hořící hrnec se snažil uhasit – dobrovolný hasič zase v akci. Dým
v celém bytě, prasklé dva talířky (při snaze udusit oheň) a samozřejmě jsem si vyslechla, co mi patřilo. Od té doby si dávám hooodně pozor (stačila ještě chvilka a stala by se opravdová katastrofa)
a neodcházím. No, to ovšem taky nepomáhá… Naposledy jsem vylila celý hrnec modrého vosku na varnou desku a její okolí, škrábání bylo opravdu dlouhé... Kdyby mohly spotřebiče MORA mluvit, určitě by se od nás chtěly odstěhovat.

V předloňském roce jsme si v líhni vypiplali sedm malých káčátek indického běžce. Vylíhla se nám na začátku prázdnin a zažili jsme s nimi mnoho krásných chvilek. Jednou z těchto chvil bylo koupání. Když svítilo sluníčko a bylo teplo, napustili jsme do mísy na prádlo vlažnou vodu a dali do ní káčátka. Ta se začala zobáčky umývat, potápěla hlavičky a stříkala vodu všude kolem dokola. Když se kačenky umyly, dali jsme je usušit na starý ručník rozložený na terase. Byla to lepší podívaná než nějaký seriál v televizi. Kačenky se třepetaly na sluníčku, sušily se zobáčky, proháněly se a klopýtaly jedna přes druhou. Jednou se ale stalo, že starší syn dal kačenky do bazénku se studenou vodou. Navíc bylo pod mrakem a kačenky se venku neusušily. Syn je dal do krabice domů do tepla a myslel si, že uschnou. Po nějaké době jsem přišla ke krabici a dvě káčátka tam ležela studená a mokrá na zemi. Vypadala jako mrtvá. Hned mě napadlo zkusit je zahřát a usušit. Přiznám se, že fénem to moc nešlo. Najednou mi blesklo hlavou zkusit je zahřát v troubě. Na plech jsem rozložila starší ručník, položila na něj téměř mrtvá káčátka a zapnula troubu na 40 stupňů. S napětím jsme všichni pozorovali pootevřenými dvířky, jestli to pomůže. Asi po půl hodině káčátka začala zvedat hlavičky, hýbat se, později se začala zvedat a stát na nožičkách. Bylo vyhráno! Naše trouba MORA nám zachránila kačenky. Stále vzpomínáme na tuto příhodu, jak maminka pekla dvoutýdenní kačenky v troubě.

Před 20 měsíci se nám narodila Rozárka. Holčička plná energie a zvědavá jako opička. Když začala lézt po čtyřech všude po bytě, tak jsem se už jako každá máma těšila na její první krůčky, ale ona ne a ne začít chodit. Stoupnout si s oporou uměla, ale neudělala jediný krok. Trochu už jsem se bála, že něco není v pořádku. Hlavně kvůli neúnavným dotazům ze strany všech příbuzných a známých. Krátce před Vánoci už jí byl bezmála rok a půl a ona stále nic. Syn Ondrášek je můj velký kuchařský pomocník. Pomáhá mi s vařením po celý rok a netrpělivě vždy očekává, kdy už začne pečení vánočního cukroví. Konečně se dočkal a dali jsme se do velkého tvoření. Rozárka se kolem nás batolila a zvědavě pozorovala, co to provádíme. Jako první bylo v plánu péct vanilkové rohlíčky. Pod Rozinčiným odborným dohledem jsme šoupli do trouby první plech a kolem se to rozvonělo tou pravou vánoční vůní. V tu chvíli se rohlíčky v troubě staly pro Rozárku neodolatelným lákadlem. Pustila se skříňky,
u které do té chvíle stála opřená, a udělala svoje první tři samostatné krůčky směrem k troubě! Opřela se dlaněmi o její dvířka a zamilovaně se dívala dovnitř. Sklo dvířek naštěstí nepálí, ani když trouba peče, a tak ho může klidně otlapkávat, jak chce. Jéje, to bylo radosti, že se díky naší staré troubě Rozinka konečně rozhodla chodit. Dnes už běhá o sto šest, a někdy dokonce i o sto sedm, že mám občas i co dělat, abych ji v tom jejím rozběhu za objevováním světa dohonila.

Můj ne první, ale poslední zážitek. Jelo se nakoupit, děti doma (měli hlídání) nic nedělejte, na nic nesahejte, za chvilku jsme doma. Vybalil se po příjezdu nákup a hurá, půjdu péct něco dobrého. Vše nachystáno a šup do trouby, ale co je s knoflíkama nejde otočit, koukám, divím se proč. Protože děti opravdu na nic nesahali, jen tavnou pistolí zalepili všechny knoflíky. :-) Po odstranění "vady" se už peklo o sto šest. :-)

Můj život se obrátil naruby. A to hned dvakrát. Opustil mě přítel, se kterým jsem plánovala společnou budoucnost a bez kterého jsem si svůj život nedokázala představit. Sbalil si kufry a odešel, spolu i se sporákem. Tedy on odešel ke kolegyni z práce a sporák odešel, jako že se rozbil. To byla poslední kapka. Celá ubrečená jsem volala opraváře. Starší mistr měl plno, ale prý někoho pošle. Ještě s opuchlýma očima a ve vytahané mikině jsem otevřela dveře pohlednému mladému opraváři. Trapas, ale jeho nic nerozhodilo. „Máte štěstí, nejsem žádný trouba a sporák dám do pucu“, žertoval a já se po několika dnech zase zasmála. Povídali jsme si, zatímco opravoval. Dokonce jsem se přistihla, jak si přeju, aby to nešlo a musel přijít ještě jednou. Ale byl šikovný a sporák opět krásně běžel. Když jsem mu chtěla zaplatit, tak řekl, že bohužel nemá na vrácení, ale že bych se mohla revanšovat dobrou večeří ze staronového sporáku MORA. S nadšením jsem souhlasila. A po večeři, kdy to mezi námi jiskřilo tak, že by se jeden bál o pojistky, jsme se políbili. Jirkovi, nyní už mému manželovi, se melouch protáhl na několik let a stále na našem teple domova společně pracujeme.